Jupííí! Konečně mám všechny zkoušky hotové! A že to byla otrava. To je ale vždycky, nemám pravdu? Tentokrát však začínám mít až skoro nostalgickou náladu. Dneska jsem si zapisovala předměty do dalšího semestru a přepadl mě takový zvláštní pocit, že je to vlastně naposled, můj poslední půl rok školy.
Nyní jsem totiž ve třetím ročníku v bakalářském studiu a rozhodla jsem se že už nechci pokračovat...nebo alespoň ne teď... Je fakt že mi bude na jednu stranu studentský život chybět, ale na druhou stranu, fakt už mě to nebaví! K učení mám strašný odpor a nedovedu si představit že bych v tomhle trápení měla ještě pokračovat. Dlouho jsem tohle zvažovala, ale připadám si takhle zaseknutá na místě. Potřebuju změnu, připadám si stará a myslím si že další dva roky by pro mě byly další roky plácání se ve stereotypu. Je mi jasné že titul Bc. dnes není nějaká výhra, ale mám pocit že právě teď bych se sebou měla začít něco dělat, někam opravdu směřovat. Škola a obor který jsem si vybrala je sice zajímavý a celkem mě baví, ale nemyslím si že bych se v něm chtěla pohybovat dál. A tak mi v mém případě přijde zbytečné v tom pokračovat... Ovšem u nás nerozhoduju o všem sama. Rodiče samozřejmě chtějí abych měla co nejlepší titul a uplatnění a dost jsme se o tom dohadovali a věřím že ještě hodněkrát budeme. Já si ale myslím, že když budu chtít tak přece studovat můžu i za pár let. Jo, sice už nebudu v tom "bezstarostném věku" ale nemyslím si, že i kdy už třeba budu mít rodinu, tak to přece není tak složité. Fajn, možná jsem naivní a nemám představu o tom jaké je to starat se o rodinu, ale možná taky nejsem! Nicméně mě pobavilo, když jsem mamce sdělila že bych ráda aspoň na půl roku odjela do Anglie. To se mě pak ptala jestli nechci raději počkat na to až budu mít rodinu. No, díky mami ale tohle se diametrálně liší od toho co chci. Mám prostě pocit, že jsem toho málo prožila a tahle doba je nejvhodněší na to, abych s tím něco udělala.
Vždycky jsem hodně času trávila přemýšlením nad tím, co vlastně budu v životě dělat. Když jsem byla na střední, pořád jsem si říkala že jsem ještě mladá a za pár let budu mít určitě jasnou představu. A hádejte co! Dneska je mi 23 a stejně to pořád nevím :D Loni jsem se tím začala užírat znovu, nedokázala jsem si představit že skončím ve škole a půjdu někam pracovat. Vždyť vlastně nic neumím! V listopadu jsem si ale uvědomila, že je právě teď asi nejlepší doba na to, abych uskutečnila to, co jsem vždycky chtěla. Pokaždé jsem někam chtěla odjet, ale byla jsem vázaná školou. Možná že i kdybych nebyla, nejela bych proto že jsem odjakživa dost "posránek". Mám strach opravdu z mnoha věcí a ve většině případů z naprostých malicherností. Nikdy jsem si dostatečně v ničem nevěřila a vě většině případů se řídila podle toho co chtěli ostatní. Teď už mě to ale vážně nebaví. Neustále si opakuju "teď nebo nikdy!" a myslím že konečně mám to správné odhodlání. Musím říct že od té doby, co jsem si stanovila nějaký cíl, má všechno větší smysl. Všechno mě víc naplňuje, nepřipadám si pořád vnitřně vyšťavená a je mi lépe. Zkuste to někdy taky! Stanovte si dlouhodobější cíl a za tím si jděte! :)
Budu ráda když se podělíte o vaše "životní příběhy", o to co by jste chtěli změnit nebo už jste změnili. O to jaké máte cíle :)
Mějte se krásně a uvidíme se zase příště!
Aneta :)
Žádné komentáře:
Okomentovat