Do Německa jsem odjížděla v pondělí 5.září. Nejdříve jsem vlakem dojela do Prahy. Ten měl samozřejmě zpoždění takže jsem místo busem musela jet až za německé hranice vlakem. Vlak mě stál nemalé peníze, na zpáteční cestě už jsem to ale naštěstí vychytala a z Jeny až do Prahy se dostala Flixbusem za krásných 300 Kč.
Nicméně můj workcamp se měl konat v malém městečku Ranis, takže dostat se tam není jen tak. Naštěstí jsem však dostala instrukce kam dojet a tak jsem se dostala až do vedlejšího města Pössnecku. Ranis byl však ještě asi 15 minut cesty autem/busem a navíc na kopci, takže bylo nereálné dojít tam s mou velkou krosnou. V instrukcích tedy stálo že vystoupím na nádraží v Pössnecku a přestoupím na autobus do Ranisu, který by měl zastavovat na nádraží, které je hned za rohem. Samozřejmě jsem ale vystoupila z vlaku a nádraží nikde :D Navíc nikde nikdo, jen jeden páreček, který teda vypadal že si občas šňupne. No nezbývalo mi než se jich zeptat na cestu. Doufala jsem že budou rozumět anglicky. Kluk docela rozuměl, ale sám pořádně nevěděl kde je nádraží :D ovšem vydal se ho semnou hledat, byl velmi aktivní a cestou se zeptal asi 5ti lidí kde staví bus do Ranisu. Nakonec jsme nádraží našli, avšak autobus mi ujel a další, poslední jel až za hodinu a půl. Nezbývalo mi tedy než čekat. Po hodině a půl přijel minibus a já se konečně dostala na místo.
 |
| Ranis |
Jelikož jsem přijela zhruba v 8 večer, čekala jsem že z dobrovolníků už budu poslední. Když jsem však dorazila do penzionu, kde jsme měli bydlet i pracovat, koordinátorka Jasmin mi řekla: "Minulý týden si to 6 lidí rozmyslelo, takže jsi tu jen ty a jeden kluk z Ukrajiny, který přijel včera". Konečný počet totiž měl být nakonec 8. Ovšem workcamp ve dvou jsem si moc představit neuměla :D Řekla mi taky, že se snaží ještě někoho sehnat a že snad během příštích pár dní. No fajn, tak tohle bude zajímavé :D
Druhého dobrovolníka jsem poznala ještě večer, jmenoval se Stanislav a společně s Jasmin jsme byli všichni ve stejném věku. Další den jsme šli hned pracovat. Loupali jsme kůru z kmenů a připravovali je tak na výrobu laviček a základů pro houpačku. Společně s námi pracovala i Jasmin a jeden stálý zaměstnanec jménem Alex, který nám říkal co a jak dělat. Ten však neuměl vúbec anglicky stejně jako my neuměli vůbec německy (tedy Standa se učil, ale já uměla říct jenom Guten Tag a Danke - a to i přesto že jsem se německy učila nějakých 9 let! - Ostuda!) a tak ve chvílích kdy s náma nebyla Jasmin aby nám překládala to co po nás vlastně chce nastávaly občas vtipné situace :D )
Každý den jsme pracovali zhruba od 10 do 5. Původně jsme si měli sami vařit obědy, ale nakonec jsme vždy jedli společně s ostatními zaměstnanci penzionu.
Jasmin společně s náma v penzionu nebydlela, vždycky večer odjela domů a přijela zase ráno. Se Standou jsme tak zůstali sami a po večerech hráli karty a občas popíjeli pivo. Hned další den měli dorazit tři uprchlíci ze Sýrie, kteří bydleli právě ve vedlejším Pössnecku, aby nám s prací pomohli. Ovšem ani jeden z nich nemluvil anglicky.
 |
| Ranis |
Ve čtvrtek nám Jasmin oznámila že další den přijedou další dva uprchlíci ze Sýrie, kteří momentálně bydlí v Berlíně a že s náma v penzionu zůstanou. Dorazili v podvečer a k našemu štěstí jsme si s nima mohli popovídat anglicky. Na sobotu byl naplánovaný výlet do nedalekého Erfurtu, hlavního města Durynska, kam jsme měli jet my 3 a všech pět Syřanů. Výlet už začal tím, že se kluci oddělili a povídali si mezi sebou arabsky a nás se stranili. No neva, stejně jsme tu za památkami. Do Erfurtu jsme dorazili kolem 11 a ve dvě už jeli zpátky, protože si kluci chtěli uvařit vlastní oběd, místo toho abychom si ve městě někam zašli (a to i přesto že za nás Jasmin platila jídlo i cestování). Moc jsme toho tedy z Erfurtu neviděli. V neděli nás pak čekalo koupání u rybíku a večerní opékání.
 |
| Erfurt |
Druhý týden bude v dalším článku :)
Mějte se krásně!
Aneta
Žádné komentáře:
Okomentovat